Můj umělecký příběh

    Napsat příběh života a popsat vše, co jsem zažíval na cestě za snem, na to by mi nestačilo ani tisíc stran. Život je z mého pohledu unikátní směs předešlých událostí, které člověku skočí pod nohy. Událostí, které příjdou když je nejmíň čekáme, otočí nám život vzhůru nohama a donutí nás opravdu žít. Člověk má v životě jen dvě hlavní možnosti, které určí směr jeho života. 50 cent, ve svém biografickém filmu tyto možnosti vystihl už v názvu filmu, Zbohatni nebo chcípni. S tímto tvrdým a pravdivým názvem souhlasí drtivá většina lidí v městě Ostrava (300.000 obyvatel, Česká republika, střední Evropa), kde jsem se narodil v roce 1984, a ve kterém žiji hrdě dodnes... 

...Improvizuj, přizpůsob se, překonej to. Tyto tři indície tvoří můj umělecký příběh... 

    Ostrava je město, které ovládá tvrdý těžký průmysl a nejšpinavější vzduch v Evropě. Alkohol, drogy, hazard a těžký sociální úpadek, který vede až k životu na ulici a často i k smrti. Vyrůstal jsem v části, která nese název Dubina. Je to jednoznačně největší a nejhorší sídliště, kde je sociální úpadek vidět nejvíce. Spousta lidí, které znám skončilo ve vězení nebo na ulici. Drogy a alkohol tady ovládl život více než 80% obyvatel a vzal život mnoha lidem, i těm, se kterými jsem vyrůstal. A protože jsem byl živé dítě, které chce objevovat svět, tak drogy zasáhly i můj život. Otřásly s ním jako zemětřesení o síle 10 richterovy škály a až otřesy po několika letech utichly, zanechaly ve mě kouzelný dar, o kterém se s vámi chci podělit v následujícím krátkém příběhu s názvem Houby. 

Houby

     Když mi bylo čerstvých 18 let, byl jsem jako utržený z řetězu. V mých plících se denně proháněla marihuana a nebál jsem se experimentovat s tím, co nabízel můj svět. Jednou na mě zazvonil kamarád a říká : " Pojď se mnou do lesa bude zábava" . Jakoby zbaven všech sebezáchovných myšlenek, jsem šel. Do té doby jsem nikdy žádný halucinogen nezkusil, protože jsem cítil, že má psychika není postavena pro drogy jako je LSD a měl jsem před tím velký respekt. Věděl jsem, že kouzelné houbičky obsahují také halucinogenní látky, ovšem ten den, jsem strach prostě necítil. Pamatuji si, že jsme našli opravdu velké a fialové houbičky, které jsem pojídal jako chipsy. Dával jsem si do pusy jednu za druhou a vůbec jsem v hlavě neměl pocit toho, že dělám něco, čeho se vlastně bojím. Zvláštní stav, který bych mohl přirovnat snad jen k magnetické přitažlivosti. Ty houby si mě doslova přitáhly.                                                                                                           Utekly asi dvě hodiny a houbičky ukázaly svou plnou sílu. Stav, který jsem dalších osm hodin prožíval, bych nikdy nikomu nepřál zažít. Ocitl jsem se vědomě ve svém podvědomí a kompletně ztratil krátkodobou paměť. Představte si, že sedíte vzadu ve své hlavě a jen sledujete okolí z těla, které nedokáže mluvit, nepamatuje si nic tři sekundy zpět a každá minuta vám připadá jako hodina. Bylo to opravdové utrpení a peklo, protože jsem si vše uvědomoval, ale nemohl jsem nic dělat. Obrázek dole přesně vyobrazuje emoci, která mě věznila několik hodin....  

     Naštěstí vše, co jednou začne, tak i skončí a stav zhruba po 8 hodinách odešel. Zůstal jsem ale jiný. Něco se ve mě změnilo. Cítil jsem to a nedokázal jsem si to vysvětlit. Utekl dlouhý měsíc a má mysl začínala být jasnější a já konečně cítil, že se mé já konečně začíná vracet. Na ten den nikdy nezapomenu, protože je to den, kdy se mi ten hororový stav mysli vrátil v plné síle. Spouštěč byl obyčejný joint trávy. Horor, který jsem prožíval po druhé byl umocněn faktem, že stav, který jsem prožíval z houbiček jsem měl znovu, ale z marihuany. Když stav udeřil byla noc a já jen ležel nehnutě na posteli a byl opět uvězněn ve světě, kam by lidi dobrovolně neměli nikdy chodit. Další den jsem rychle pochopil, že jsem otevřel pandořinu skříňku svého podvědomí a marihuanu jsem ihned odstranil ze svého života. Říkal jsem si, že potom bude klid, všechno zmizí a já budu volný.                         Pamatuji si, že utekl asi týden a já nastoupil do svého prvního zaměstnání jako kuchař. Jak to bývá zvykem, nového člena v podniku se musí zapít a tak se taky stalo. Hned první den po skončení práce jsme se všichni opili a zůstaly spát v restauraci s tím, že ráno vstaneme a budeme pracovat. Probudil jsem se s pocitem prasklé hlavy, převlékl se do pracovního a začal vařit. Pamatuji si přesně, když přišla servírka a oznamovala mi objednávku palačinek. Ten den a v tu chvíli, jsem poprvé v životě pocítil, jak chutná pocit, když začínáte šílet a cítit opravdový strach. Hororový stav se vrátil a spouštěč byla kocovina.

     Bylo mi 18 let a já začal žít v takzvaném flashback stavu po dobu jednoho roku, kdy se mi stav vracel třikrát až čtyřikrát týdně, vždy na dobu okolo tří hodin. V první hodině udeřil jako rána sloní tlapou, kdy mě odhodil do autu a bodal mě jako obří kopí, které je namočené do jedu drtivé úzkosti a strachu z šílenství. Asi po hodině jsem začínal bojovat a stav dostávat pod mou kontrolu. Dostal jsem se do stavu, kde jsem se svým podvědomím uzavřel něco jako dohodu a začali jsme se navzájem tolerovat. Začal jsem na internetu studovat co se mi stalo a hledal jsem jak z toho ven. A postupně se mi to začínalo dařit a to bez pomoci doktorů a léku. Asi nejhorší na tom bylo to, že jsem o tom s nikým nedokázal mluvit a stalo se to mým krutým tajemstvím. Tohle vše vedlo k tomu, že jsem nedokázal vařit, dělal chyby, které nikdo nepochopil a práci jsem musel opustit. No a když je vaše vzdělání kuchař a žijete v Ostravě, neseženete jinou práci, než v těžkém průmyslu jako brusič železa. A tím začal můj dlouhý boj...  

   Improvizovat, přizpůsobit se a překonat to. Co jiného člověku zbývá? Spoustu lidí, denně bojuje doslova o holý život a každý den padá jedna hlava za druhou. Zažil jsem mnoho příběhů lidí se kterými jsem vyrůstal a každý z nich má právo nosit svou vlastní knížku. Ostrava je přímo prošpikovaná talentovanými lidmi, se kterými si osud škaredě pohrál. A ne jen Ostrava, ale celý svět je plný potenciálu, naděje a touhy a štěstí pořád nikde.

    Jednou jsem se posadil na postel a hodinu v kuse brečel. Pode mnou kaluž slz, před očima život a mysl v bolesti. Do smrti na to nezapomenu, protože to bylo poprvé, kdy jsem se postavil a začal bojovat s šílenstvím v mé hlavě. Poprvé jsem prosil boha, klečel na podlaze a modlil se ať mi pomůže a dá mi sílu vykopat z mé hlavy horor, který mi den co den ničil život a tahal mě jako obří koule ke dnu. Dnes, když se dívám zpět vím, co mě tehdy zvedlo a pomohlo mi bojovat. Byla to poslední naděje, která nikdy neumírá a je to jediné, co člověka drží nad propastí. A přesně ve stavu beznaděje a touhy po uchopení poslední naděje, se v člověku podle mně může otevřít oheň, který mu může pomoci otevřít potenciál, který do té doby ležel ukrytý v jeho hlavě. V mém případě to byla kreativita, fantazie, empatie a především intuici. A to vše mi cesta do světa hlubokého podvědomí dokázala vyšvihnout na úplně jiný level.

    Dnes, když sedím a dívám se zpět, tak děkuji bohu za vše co mě potkalo. Za každého člověka, za každou překážku, za vše. Díky tomu všemu jsem dnes umělec a fotograf. Nemám umělecké vzdělání, Jsem vyučený kuchař, který se živil broušením železa. Válel jsem pizzu a dělal i skladníka. Zažil jsem pád na dno v podobě milionových dluhů a exekucí. Manželství, rozvod a 15 stěhování během 10 let. Maloval jsem v pronajatých garážích a dával jsem poslední peníze do barev i když jsem mnohdy neměl na jídlo. Několikrát jsem malování vzdal a poté opět začal s neutichající nadějí. A když uteklo 10 let, pochopil jsem, že klič k vlastnímu úspěchu je vytrvalost, víra a především vděčnost. A proto jsem vytvořil sérii unikátních IMPASTO maleb a dal jim název Obrazy vděčnosti. Je v nich ukryta má vděčnost a energie. Nedokážu spočítat kolikrát jsem se rozbrečel u malování této série. Každý obraz má za sebou kus mé emoce, spojenou s mou cestou po trnech. Člověk dokáže být vším, pokud dokáže věřit a vytrvat a já dokud budu dýchat budu tvořit a těžit z daru, který mi otevřel můj vyhraný boj...